Začnu poněkud netradičně.
Abych poznal Radka, musel jsem nejdřív jít v dubnu 2014 na rande s holkou. Stačila jedna procházka městem, fajn povídání a život mi do cesty postavil hned dva nové lidi.
Tato slečna mi totiž řekla, že její kamarád zrovna hledá někoho, kdo by mu překreslil jeho původní logo. To jsem samozřejmě udělal… a nedalo mi to, takže jsem přidal i vlastní návrhy. Okamžitě si jeden vybral.
Jenže tohle není příběh o logu.
Je to samozřejmě příběh o surfu. A ano… zase v tom byla holka.
Začíná to skoro vypadat, že se kolem nich točil celý náš vesmír. Nebojte, občas jsme si dali i třeba kafe. 😀
Pár týdnů před Vánoci mi Radek oznámil, že je sám a nechce trávit svátky doma. Jestli prý nevyrazíme surfovat. O Vánocích. Byl jsem nadšený. Surf je skvělý kdykoliv. Jen jsem si pořád představoval studený Atlantik a sebe, jak se v prosinci marně snažím tvářit, že to bude příjemné. Domluva byla hotová během pár minut a odjezd jsme naplánovali na 21. prosince.
V den odjezdu vyzvedávám Radka. Nachlazeného, bez energie a s výrazem člověka, který by měl být spíš v posteli. Jeho komentář byl jednoduchý:
„To bude dobrý. Cestou se spravím.“
Říkal jsem si, že času na uzdravení bude mít dost. Stejně většinou řídím až do Bordeaux skoro celou cestu já. Během jízdy jsem jen koutkem oka sledoval, jak z batohu vytahuje jednu čínskou krabičku za druhou. Názvy jako „Dračí dech“ nebo „Síla mistra“ ve mně moc důvěry nevzbuzovaly, ale očividně fungovaly lépe než můj skeptický výraz.
Nad ránem jsme přejeli hranice do Francie u Mullhouse, kde nás zastavila pohraniční policie. Stáhnu okénko a s naprostou jistotou podávám policistovi tři pasy. Policista se podívá dovnitř. Vidí mě, vedle mě spícího Radka… a nikoho dalšího. Pak se znovu podívá na třetí pas a zjistí, že je psí. V tu chvíli se probudí Marvin. Zaregistruje cizího člověka u okénka a začne poctivě štěkat. Tím probudí i Radka. Policista chvíli mlčky kouká na dva rozespalé chlapy se psem, kteří cestují na Vánoce do zahraničí, začne se usmívat, vrátí nám všechny tři pasy a popřeje šťastnou cestu. Dodnes si jsem jistý, co si o nás myslel 🙂
Někde za Bordeaux se vystřídáme za volantem. Radek tvrdí, že je mu mnohem lépe. Já jsem byl ale přesvědčený, že to na mě jen hraje, abych netáhl všech osmnáct set kilometrů sám. Po příjezdu mě překvapilo, jak se na pomezí Francie a Španělska zvedají hory přímo od oceánu. Surfování tam mělo úplně jinou atmosféru než na rovných plážích Akvitánie. Protože to byl už náš třetí společný surftrip a já byl pořád ještě daleko od posunu na line up, rozhodli jsme se místo neustálého půjčování koupit vlastní pěnové prkno pro začátečníky.
A tehdy se zrodil legendární „PĚNIS“. Ano. Přesně tak jsme mu říkali. A přežil s námi ještě několik dalších surftripů.
Byly to dva týdny, během kterých jsem si odvezl několik životních pravd:
- Dračí dech opravdu nejsou homeopatika.
- Dva chlapi se psem vyvolávají úsměvy kolemjdoucích všude po Evropě.
- „Une baguette tradition, s’il vous plaît.“ opravdu stačí k přežití.
- Štědrý večer může znamenat pražmu od Radka a box ve francouzské televizi.
- Nalít Jar místo tablet do myčky vytvoří faaaaaaaaaaaaakt hodně pěny.
- Kuřátka se líhnou ve španělských semaforech.(vysvětlení)
- Večerní surf na městské pláži patří mezi zážitky, na které se nezapomíná.
Byl to jen jeden z mnoha výletů, které jsme spolu podnikli. Ale právě tenhle mi dovolil poznat Radka nejvíc.
Bylo fascinující sledovat člověka, kterému nebylo dobře, ale přesto se usmíval. Člověka, který hodinu po příjezdu odhodil únavu, navlékl neopren a bez přemýšlení skočil do ledového oceánu, protože přece nebudeme čekat, když jsme sem kvůli tomu jeli takovou dálku.
Takový byl.
Pozitivní. Klidný. Laskavý. A neskutečný bojovník. Ukázal nám, že život se nemusí měřit tím, kolik překážek člověk potká, ale tím, s jakým úsměvem a rozvahou je dokáže překonat.
A právě proto bude mít Radek své čestné místo v našich srdcích. Dokud se opět nepotkáme… na jedné vlně.
Zatím,
Bubo
